Reportáže

Výprava Roberta, Standy a Katky

Výlet do země hodinek, sýrů a čokolády – 3D Pfingst-Turnier 2015 (Sur En/ Sent, Švýcarsko)



Vloni, 9.prosince 2014, jsem vyvěsil na stránky diskusního fóra, že IFAA si dovoluje pozvat lukostřelce na turnaj do Švýcarsku. Nikdo na to moc nereagoval, vlastně jen Mýša. Jak už jsem si ale zvykl, vždycky se najde pár jedinců, nějaké to správné „tvrdé“ jádro střelců, co jsou pro každou „blbost“ i když to je asi 6,5 hodiny jízdy autem…a pro tuhle „blbost“ se tedy ještě nahlásila Katka a jako „odborník na Švýcarsko“ i velkostatkář Standa. On jediný tam už byl, vícekrát, a to i v údolí Engadin.

…tak tady mám na hromadě rukavice, radši dvoje (bude vlhko a nemáme kde sušit), kulichy taky dva, dále pak goretexové šusťáky, Jégrovo teplé spodní prádlo s chlupem dovnitř hned třikrát, několik párů teplých podkolenek a ponožek a k tomu i návleky proti sněhu. Péřový spacák do –15°C jsem zavrhnul, protože přeci není možné, abych v tom obyčejném, dutovláknovém třísezónním, posíleném vložkou a již zmíněnými jégrovkami mrznul! Proti chladu od zmrzlé a sněhem pokryté země ale na hromadu věcí přihazuji dvě nafukovací karimatky (díky za výbavu, Chiméro…).

Na zimní lyžovačku by to asi bylo akorát, ale pohled do kalendáře mne poněkud znepokojuje. Píše se tam, že je středa 20. KVĚTNA 2015 a já si balím věci na lukostřelecký turnaj. Stejně tak v Libichově činí Katka a na Licoměrsku i Standa. Už týden znepokojeně sledujeme na norských, německých a rakouských meteorologických serverech, co že se to děje na obloze v tom malém kousku Švýcarska, kam se chystáme odjet. Z meteorologických jevů namátkou vybírám – od úterý setvalý přísun srážek, nejprve dešťových, posléze, s klesající teplotou i sněhových, dále pak v noci ze středy na čtvrtek teplota –7°C a až do sobotní noci teploty stále pod bodem mrazu…


Scuol - záběr webové kamery večer před odjezdem.

Postupně zjišťujeme, že myšlenka, že se na konci května dá v údolí Engadin vesele a příjemně kempovat pod stanem byla poněkud optimistická. Dva dny před odjezdem je na nápravu situace pozdě – všechny postele pod střechou/v teple jsou totálně obsazené. Dokonce i organizátoři - místní lukostřelci, v předtuše krachu turnaje z důvodu sněhové kalamity, rozesílají „vlastní“, značně optimistickou předpověď, že nebude tak strašně.

Ještě si telefonicky koordinujeme nápady a připomínáme si věci, které by nám mohli na společném výletě do „neznáma“ chybět jako je lopatka na odhrabávání sněhu při stavbě stanu, plachta pod stan, ale také vařič a potřebné množství nádob, a hlavně mlýnek na kávu, french-press, hrnky a dostatečné množství kořalky na zahřátí… Standa nám ještě oznamuje, že si od kamaráda zapůjčil větší Toyotu, která ale hlavně ještě má zimní gumy!

Vyrážíme ráno, ve čtvrtek 21.května směr Plzeň – Rozvadov - Řezno – Mnichov – Ga-Pa – Lermoos – Imst – Pfunds – Martina – Sur En. Slunce nám ukazuje svou zářivou tvář až někam k před Mnichov, pak se ale zatáhne, za Mnichovem už prší, a cestou k německo-rakouskému pomezí už jen déšť nabírá na intenzitě. S Katkou nás to ale neodradí a i v tom marastu si „sebereme“ i pár exotických geo-kešek. Po překročení řeky Inn je při pohledu na okolní kopce a skály jasné, že tu před nedávnem opravdu sníh padal. Ostatně, dnešní poslední ranní pohled na záběry webových kamer ze švýcarského údolí Engadin ukazovali souvislou sněhovou pokrývku. Při malé zajížďce vystoupáme mlhou/mrakem do výšky 1559 m n.m. a všude okolo leží hnusný mokrý sníh, z kterého se jako zjevení vynoří rezavé plechové procesí poutníků s dary. Snad nebude až tak zle, my míříme o nějakých 500 metrů níže…


Zjevení z mlhy...ale jdou opačným směrem než my.

Na rakousko-švýcarských hranicích, jak Standa předpokládal, jsme jediné kontrolované vozidlo, ale naštěstí jim stačí jen pasy a po dotazu na alkohol a cigarety odpověď, že do bezcelní zóny v Samnaunu se chystáme až zítra. Ještě se silnice na Svatý Mořic proplete po úbočí nad korytem Innu a už z výšky zhlížíme na Campingplatz Sur En. Všude okolo v trávě a z lesa prosvítá čerstvý sníh… Je něco po čtvrté hodině odpolední a my si v klidu stavíme dva stany na TRÁVĚ, takže polní lopatka z dob ČSLA může zůstat na dně kufru auta. Samou radostí si připíjíme Kácovskou slivovicí a velkopopovickým Kozlem, takto vše propašováno. Návštěva místní skromné restaurace nás přesvědčila, že v zemi, kde se velkému pivu říká „kýbl“ nebude až tak špatně (i když draho…).


Campingplatz Sur En - jsme na místě.


Kousek Kanady ve Švýcarsku.


Pohodlí na čtyři noci.

Páteční ráno nás nechává trochu namlsat slunce (v noci byla teplota +5°C), když při Standově ranním rituálu mletí kávy se roztrhnou mraky nad námi a my vidíme modrou oblohu ale i zasněžené, skoro třítisícové vrcholky Piz Arina na opačné straně a Piz Lad na naší straně údolí.

Dnešní den jsme si vyhradili pro aklimatizaci a poznávací výlet do okolí a proto po snídani nasedáme do zimně obutého vozidla abychom dojeli pár kilometrů po suchém asfaltu do – prý nejkrásnější švýcarské – vesnice Guarda. Jak to už tady bývá, návštěvníci musí zanechat své vozidlo na parkovišti před obcí, tam jsou všechny „parkplatzy“ privátní. Guarda je vesnice opravdu malebná, ležící v poměrně strmém svahu nad údolím. Místní usedlosti mají fasády více či méně zdobené freskami, domy jsou na sebe nalepené ale někde zbylo místo na malou kašnu či fontánku. Nejzábavnější bylo pozorovat stádečko koz na svém vlastním balkónku, což byl velmi originální výběh u jejich stáje. Díky počasí, a asi i trochu roční době, byla celá vesnice téměř turisto-pustá. Obec je také domovem literární postavy Schellen-Ursli, chlapce se špičatým kulichem na hlavě a vyobrazovaného s velkým kravským zvoncem či dojícím kozu.


Guarda - prý nejhezčí švýcarská vesnice

Nad vsí, ve výšce 1815 m n.m., leží jezírko Lajet, což byl vlastně hned druhý důležitý bod naší výpravy do Guardy – nalézt zde s Katkou naši první švýcarskou geo-kešku J takto ještě ukrytou pod vrstvou ležícího sněhu. Standa se této části výpravy dobrovolně vzdal…



Vozidlo jsme pak obrátili jakoby na cestu zpět a přes hranice jsme se vrátili na chvíli do Rakouska, abychom se po malebné (pro mne jako řidiče a Standu) a nebo po hrůzostrašné (pro závratí a strachem z pádu vozidla do hloubky trpící Katku) silničce s úzkými tunýlky na jedno auto vydali zase zpátky do švýcarského duty-free Samnaunu, horského střediska propojeného přes kopec lanovkou s rakouským Ischglem. Díky všeobecně nepopulární kurzové intervenci pana gaunervéra Singera z ČNB a posléze i revalvaci švýcarského franku je návštěva místních free-shopů tzv. „na kukačku“ záležitost čistě společenská. O to více se můžeme věnovat sběru geo-kešek, při němž se už regulérně brodíme neprošlapaným sněhem, aby nám před odjezdem zpět už začalo sněžit, jak slibovali rosničkáři. Jediné, co si tedy bezcelně odvážíme je za výhodně levný peníz nakoupené pohonné hmoty na cestu zpátky domů.


Zasněžený Samnaun

V kempu se mezitím výrazně zvedl počet obyvatel, přívěsů, bydlibusů a i hangáro-stanů. Místní oživili salón „U vzteklého datla“ a pod kotlem s chilli-con-carne v hasičské polní kuchyni se intenzivně topí. My se jdeme zaregistrovat jako jednotlivci, ale i jako tradiční tým, protože proč si to nezkusit, když to stojí „jen“ 20 CHF, tedy 6,66 CHF na jednoho, že. Jen se jaksi nemůžeme dohodnout na názvu, Katkou navrhovaná „squadra azzura“ je zamítnuta vzhledem k přítomnosti Italů z Tyrol a ani my ještě nejsme tak zmrzlí, abychom se jevili dostatečně modře. Po porci místního chilli-con-carne ale minimálně já určitě díky vnitřnímu vytápění neumrznu. Rozhodnutí prý můžeme odložit na ráno. Standa si ještě zkouší impregnovat svoje letky na šípech v Bohningově prášku, aby ho pak spolehlivě všechen vyprášil na místní střelnici, kde se Katka marně pokouší najít způsob, jak s 35ti librovým lukem alespoň dostřelit na těch 50 metrů.


Střelnice místního klubu.

Sobotní ráno je v kempu velmi živo. My nevědoucí, tj. Katka a já, zůstáváme v klidu i po snídani a stále počítáme, že budeme mít před nástupem asi 25 minut se rozstřelit. Když nám ale Standa konečně prozradí, že informace na zadní straně bodovačky je rozdílná od informace z letáku o závodu, trochu se nás zmocní panika. Místo skoro půl hodiny máme jen 5 minut a tak dlouho trvá jen cesta na střelnici! Já tam dorážím, když je oznámena poslední série a po ní se všichni odebírají na nástup. Když dorazí i Standa a dá se do hovoru s ředitelem závodu (možná i předsedou klubu…) navzájem si ujasní, že my vlastně na nástupu být nemusíme když jim stejně tu jejich „Schwyzerdütsch“ nerozumíme.


Švýcarský rozhlas po drátě...

Na trať (a jeden z mála stálých parkurů ve Švýcarsku) se musí odejít z kempu přes starý zakrytý dřevěný most asi 1,5 km po proudu Innu. Vyfasovali jsme skupinu č.6 čili terč opřený medvěd a jako kapitána Martina s kladkovým lukem FU a Hanspetera s BHR jako máme my. Z Martina se časem vyklube „těžký“ profesionál s bohatými zkušenostmi z profi-soutěží. Hanspeter toho zase moc nenamluví, až později zjistíme, že také umí anglicky...
Pořadatelé v emailu slibovali, že trať bude na rovině, ale že je potřeba se i tak dobře obout. Prý jen 1/3 terčů bude s výškovým převýšením. Na začátku to tak i vypadá, terče jsou rozmístěny na zalesněném ostrově v korytě řeky Inn, ale ostrov se z toho stává asi jen při jarním tání sněhu v horách a nebo po intenzivních deštích. Je tu využito různých pařezů, vývratů a průhledů mezi stromy, v podstatě jako kdekoliv u nás, ale...ale ty vzdálenosti! Já jsem si hned na prvním terči –medvědovi - šoupnul trojitý aut, na dalším, výrovi, jsem se taktak vešel do zvířete, abych si na rysovi musel pomáhat druhým šípem... No, to je tedy začátek. Naštěstí hned za terčem č.9 byl srub s občerstvením a tak jsem se trochu srovnal dopolední kávou. Myslím, že to bylo pro všechny společné. Na desátém terči ukázali pořadatelé, že mají smysl pro humor a tak zatímco my jsme stříleli zajíce zpředu asi na 12 metrů, Martin s kladkou k nim šel asi na metry tři.



No a pak to začalo. Kamzík, puma, kozoroh, kamzík bělák a medvěd – série terčů kategorie 1a 2 na dlouhé vzdálenosti s brutálním převýšením nahoru i dolu, která byla jen jednou přerušena dvojicí tetřevů na cca. 13 metrů. Tady se pěkně blýskl Standa, protože na rozdíl ode mne a Katky, mu tyhle dlouhé vzdálenosti po prudkých svazích asi sedli a on se trefoval i do komor, zatímco my byli rádi, že máme zvíře za 16 bodů někam do břicha nebo nohy.


Kozoroh BRUTAL



Už při zápisu jsem si všiml, že terč č.19 má být každý den jiný – v sobotu z Eisenbachu velmi oblíbené surikaty, a v neděli také známé lasičky, opřené o kus dřeva. Ve švýcarské verzi jsou ale surikaty zvířata stromová a tak tu dvě lezly kolmo po kmeni a to celé asi ve vzdálenosti 18ti metrů! Prostě lahůdka, ale kupodivu se zadařilo prvním šípem. Ještě následovali dva terče – muflon do kopce (můj druhý totální aut) a divoká kočka, kupodivu z kopce, a mohli jsme se opět odebrat ke srubu na oběd. Na výběr byly dva druhy grilovaných klobás - tmavá nebo světlá - se salátem nebo pečivem.


Surikata - typické stromové zvíře

Závod se pro nás přemístil do roviny na břehu a ostrově, takže vlastně nejzáludnější byli už jen ty proklaté vzdálenosti a občas i nějaká ta terénní nerovnost. Při pozorování skupin před a za námi jsme ale rozhodně neměli dojem, že by tenhle typ závodu měl každý místní či lehce přespolní jaksi v malíku a nedělal mu žádný problém.
Po obědě se trochu více zatáhla obloha a začalo občas drobně krápat. Opět to vypadá, že to těm rosničkářům vyjde, dnešní večer a noc má podle nich být na srážky nejbohatší. Uvidíme.





Odpoledne, či spíše k večeru před salónem „U vzteklého datla“ proběhlo vyhlášení závodu dětí, protože ty střílely jen dneska a zítra mají volno. Nejvtipnějším momentem asi bylo, když Martinova syna Marvina museli pořadatelé vyhlásit extra, protože přestřílel všechny bez rozdílu kategorie.

To už ale byl večer a z oblohy se spustil pěkný liják a zrovna k večeři, když jsme si uvařili na vařiči klasické těstoviny a Standa pojedl místní sedlácký guláš s polentou z hasičského kotle. V hospodě jsme si k tomu dali pivo v „kýbli“ a zalezli pod slunečníky čekat, zda to do tmy přestane.


Třikrát pivo v "kýbli"...



Obloha nedělního rána nevěštila nic dobrého. Nad námi sice byl kus relativně bílých mraků, ale jak na východě, tak i na západě údolí se to černalo a mraky sestupovaly hodně nízko po svazích do údolí. Asi bude třeba se na trať obléknout i trochu nepromokavě.





Naše skupina se u terče č.6 sešla v nezměněné podobě 3:2 ve prospěch Česka a mohli jsme začít tu drsnější část závodu – hunter round – na jeden šíp se vzdálenostmi, co u nás střílejí převážně jen kladky a kuše. Také to bylo hned od začátku znát a když jsme se zastavili u srubu na kávu, Katka byla silně melancholická až smutná, kladla si otázky typu „Co tady dělám?“ a „Nebude lepší to zabalit a skoncovat s lukostřelbou?“.







Jen společné psychologické vzepětí zbytku českého týmu ji nasměrovalo zpátky na trať a se Standou jsme si mohli vyždímat proplakané rukávy na bundách. Zbytek soutěže pak proběhl za neustálého Martinova přepočítávání vzdáleností včerejších kolíků na ty dnešní, za zvyšující se vzdušné teploty, přibývajícího slunečního svitu a odkládání všech možných odložitelných kusů oděvu. Jen ty moje goretexové šusťáky s jégrovkami vespod jsem jaksi neměl jak odložit a úspěšně jsem se dopekl až do finálního terče – velkého jelena wapiti na 50 metrů. Závod jsem zakončil autem, zatímco Standa s výkřikem „Dvacet oder nix!“ si dal luxusní 18ku.



S velkým napětím jsme očekávali vyvěšení výsledků a když se objevila jejich první verze, skoro jsme se se Standou červenali. Zatímco v sobotu mi to Standa nandal o šest bodů a já mu to dnes vrátil o bodů 16, stačilo nám to jen na moje sedmé a Standovi na osmé místo z 39 střelců. Za to podle první verze výsledků, než je asi po protestu opravili (omyl při přepisu 112 / 212 bodů) Katka držela STŘÍBRNOU pozici! To se pak sice změnilo na BRONZ z celkově 22 střelkyň, ale i tak to vlastně bylo první místo v dřevěných lucích a vlastně i místo druhé celkově, protože o vítězné Sylvi se i místní nevyjadřovali příliš uctivě ve smyslu, že je to magor, co nedělá nic jiného než jen střílí a střílí. Výsledky týmů se zatím jaksi na tabuli neobjevili...


Katka zase už usměvavá...

Samotné vyhlašování se stupni vítězů byla malá show, protože nejdříve si stříbrná Francziska vysloužila narozeninovou mexickou vlnu a pak za všeobecného veselí byli vyhlášeni nejhorší střelci ve všech kategoriích. Nikdo neodmítl dojít si pro cenu útěchy a asi u toho zaznělo i spousta těžko přeložitelných (protože „Schwyzerdütsch“ ) vtipů. Poté si užila i svou, kupodivu už usměvavou, chvilku slávy na stupních vítězů i naše bronzová Katka. Místo medailí se rozdávali ořechové koláče, nejspíš sponzorské ceny.

Netrpělivě jsme očekávali (alespoň tedy já), kdy přijde na řadu vyhlašování soutěže týmů, ale rozhodně jsme si nedělali žádné naděje. Musím upozornit, že jsem jméno našeho týmu napsal na přihlášku sám, beze svědků, a po celé dva dny jsem ho úspěšně před Katkou i Standou tajil. Hlasatel a pořadatel nejprve ohlásil, že se v kategorii tradičních luků sešlo 9 týmů, že některé názvy mu asi budou dělat problém vůbec je vyslovit, a začal vyhlašovat od posledního místa. Katka i Standa neustále doráželi, jak že se to tedy vlastně jmenujeme. Když jsem je upozornil, že právě zaznělo čtvrté místo a oni ještě nic podobného češtině či českému názvu neslyšeli, tak se po jejich tvářích rozlil hluboký a nechápající úsměv... Když ani na třetím místě jsme nebyli, tak ani já jsem to napětí už nemohl snést. Pak ale zaznělo, a myslím, že k tomu hlasatel měl i nějakou poznámku, ale to už asi Standa v rozrušení ani nevnímal, takže nám to nepřeložil, že druhé místo obsadil tým „CESKY OSTROSTRELCI“ a my se mohli nefalšovaně radovat! Když jsme obdrželi cenu – pěkný dárkový koš se švýcarskými produkty (našich 20 franků za startovné se nám bohatě vrátilo…), jako nášup nám ještě na výzvu hlasatele darovali mexickou vlnu! Ještě vysvětlení – drobných mluvnických a pravopisných chyb jsem se dopustil v zájmu lepší švýcarské výslovnosti...
Kdo z nich by asi tak dokázal vyslovit „čeští ostrostřelci“, že.


"CESKY OSTROSTRELCI" stříbrní



Našich společných pět minut slávy nás ještě večer doběhlo v hospodě, kdy se nás servírka ptala, jak jsme dopadli a gratulovala, jednu rundu piv nám pak zaplatil v kategorii BHR stříbrný Werner z Obwaldenu, který s námi ani nešel, a ve finále nám pogratuloval majitel kempu a poslal rundu panáků. V neděli se nám dobře usínalo.

Pondělní ráno bylo jak vymalované a místní lukostřelci, protože měli sváteční volno, vyráželi ještě jednou zastřílet si na trať neb to bylo od pořadatelů dárek zdarma, ale my se v klidu nasnídali, Standa nám umlel kávu, kterou jsme v klidu popili, neb se nám sušily stany a když jsme to všechno naložili do auta, vydali jsme se pomalu a rozvážně na cestu zpátky. Pomalu a rozvážně, protože jsme se za slunečného počasí kochali v Scuolu, v Naudersu, ve Fernpassu, obdivovali Zugspitze, a také proto, že ke Standově malé radosti jsme si s Katkou cestou posbírali ještě dalších 11 geo-kešek.

Sepsal Robert

********************************************************
PS. A ještě jednou odkaz na celé album:
https://picasaweb.google.com/103931666564400379841/20150523_3DPfingstturnierSurEnSentCH?authuser=0&feat=directlink