Reportáže
Zájezd Roberta a Arniho do Norska
E-mail z 26. listopadu 2012…
Ahoj Roberte.
Číhni, jaká mi přišla neodolatelná pozvánka. Je to můj zákazník a bezvadnej chlap (od něho mám ten odznak).
No ale znáš mě…bych tam sám ani nedojel, bo by mě nikdo nerozuměl.
Jelikož ty jsi přesný opak mě - pecivála, tak se chci zeptat, jestli bys o tom přemýšlel tam jet se mnou?
Tom
Čtvrtého
července, přesně o 221 dní později, v 06:35 nasedáme na pražském
ruzyňském letišti společně s Arnim do letadla společnosti KLM směr
Amsterdam a pak dále do norského Ålesundu (Vigra). Někteří z „nás“
dokonce poprvé v životě poletí letadlem… Za sebou už máme lehce
infarktové shánění informací, jak nejlépe = nejlaciněji a nejšetrněji,
dopravit do Norska Tomášovu novodurovou rouru 180cm dlouhou, naplněnou
dlouhými luky vlastní výroby (s reflexem to mám výrazně jednodušší, ale
zase vezu stan a vaření, takže nadváhu platíme stejně oba), aby tam
dorazila s námi, včas a vcelku.
A proč se vláčíme s luky do Norska a ještě na tak odlehlé místo jako je ostrůvek Harøya
(N 62°44′14”, E 006°26′15“)?
Arnimu,
t.č. mistrovi Evropy WA 3D ve střelbě z dlouhého luku, přišla pozvánka
na turnaj Norwegian Open 2013 od soupeře a kamaráda Sveina a protože si
Arni o mne myslí, že jsem díky svému zaměstnání „blázen“ do cestování,
požádal mne, abych se ujal funkce cestovního manažera, air ticket &
travel agenta, řidiče, průvodce a v neposlední řadě tlumočníka, to
všechno v jedné osobě a na 24 hodin denně. Proč ne, v Norsku jsem ještě
nestřílel… 
Po
startu z Prahy se snažím dohnat spánkový deficit, či si případně i něco
nad-spát, protože tuším, že nahoře na severu se nám touto dobou v noci
moc nesetmí, zatímco Arni se pomalu začítá do příručky pro začínající
cestovatele jménem „Lituji, minuli jsme přistávací dráhu“.
Více než
šestihodinové mezipřistání v Amsterdamu nám umožnilo podniknout krátký
poznávací výlet do centra města, ale po předchozí zkušenosti musím
přiznat, že v tuto ranní hodinu (09:00), město dost ztrácí ze svého
„lesku a pověsti“, protože ony červené lucerničky sice svítí, ale
zatažené závěsy ve „výlohách“ a oknech jasně říkají, že sociální
pracovnice mají už „po fajrontě“. Jediná z nich, kterou nalézáme a která
je ve službě, je ta z bronzu na náměstí u Starého kostela (De Oude
Kerk) a jmenuje se „Kráska“….
Zpátky na letišti už Arni machruje,
jaký je mazák, že poletí „už“ podruhé… Z cesty přes moře ale nic nemáme,
protože je zataženo a pod námi jsou jen mraky. První kousky země, té
norské, se ukazují až skoro po dvou hodinách letu a při manévrování
těsně před přistáním na letišti Ålesund (Vigra). Jsme rádi, že vůbec
bylo něco vidět, protože tato oblast mezi Bergenem a Trondheimem se
pyšní červencovým úhrnem srážek mezi 130 až 140 milimetry.
Golfem z
půjčovny jsme se hned u letiště projeli i čtyři kilometry pod mořem
(nikoliv naposledy) a v Brattvågu jsme se nalodili (poprvé, a rozhodně
ne naposledy) na trajekt. To už počasí dostávalo své místní pověsti –
pršelo a foukal vítr. Po přistání v Myklebustu už na nás čekal Svein
Endre Røsok, Arniho kamarád, a zavedl nás autem až k pěknému srubu na
skalce u silnice, našemu obydlí na následující čtyři noci. Ještě se nám
pochlubil pěkným 3D tuleněm, nachystaným sobotní finále. Bylo osm hodin
večer a my měli za sebou 15 hodin cestování…
Páteční den jsme
měli vyhrazený pro soukromý program. Ve zvacím emailu Svein psal, že si
můžeme zarybařit nebo zajezdit na mořském kajaku, případně obojí
dohromady. Bohužel, počasí sice přálo výletům, ale vítr dělal na vlnách
bílé hřebeny, takže vyrazit na moře by byl čirý nerozum. Navíc jsme měli
být ve srubu kolem poledne, protože nám přibude spolubydlící, kladková
lukostřelkyně Taťána z Ruska a majitel srubu nemá dva klíče…
Na
odpoledne nás všechny Svein pozval na exkurzi do podniku, kde pracuje a
který vyrábí obrovské navijáky na kotevní řetězy pro kotvení ropných
plošin. Norský ropný boom asi ještě chvíli potrvá a tak Sveinův
zaměstnavatel dokonce zaměstnává na subdodávkách i firmy z Ostravska.
Zbývající volný čas jsme věnovali prohlídce ostrova (celý se dá objet
asi za půl hodiny a cesta je dlouhá 18km), malému tréninku na klubové
střelnici místního klubu Harøy Bogeskytarlag (pozemek Sveinova otce
Nilse) a jak je mým zvykem, i sběru místních geo-kešek.
Sobotní
ráno pak bylo už ve znamení naší mírné nervozity se soupeřů, kteří si
brousili zuby na Arniho skalp a mírného optimismu z počasí, protože
poprvé jsme viděli modrou a nezataženou oblohu. Jen ten vítr zůstal, ale
prý bude slabší, než slibovali předpovědi. Tvrdili místní.
Na
rozstřelu jsem potkal také jednu známou tvář z posledních ME v Maďarsku –
Švéda Terje Gunnese, známějšího pod českou přezdívkou „Lenin“. On to
vlastně ani Švéd není, je to Nor, žijící ve Švédsku…takže prý nemá žádný
komunikační problém, když jsem se ho poptal. Další hosté tu pak byli z
Německa, Švédska a Dánska, o naší ruské spolubydlící už byla řeč.
Všichni byli velmi přátelští, zejména je zajímal Arniho luk a sledovali
ho při rozstřelu. Svein asi udělal dobrou reklamu…
Na úvod
samotného závodu měl proslov (asi) předseda klubu a místní zastupitel.
Jak jsou pravděpodobně potomci Vikingů zvyklí, oba hovořili k davu ze
skály, resp. skalky na Nilsově zahradě. O čem byla řeč, nemám potuchy,
jen jsem zaregistroval, že jmenovali státy, odkud dorazili ti „exotičtí
střelci“ jako Arni a já. Jen tak pro zajímavost – Česko se řekne
Tsjekkia, Německo je Tyskland…
Překvapením pro nás byla střílená
sestava. Pro místní norské střelce to měl být kvalifikační závod na
nominační závod (to není překlep…) pro MS WA 3D na Sardinii a tak se
střílela sestava 2x20 terčů, ale po dvou šípech na terč (v časovém
limitu 90 vteřin), takže to za celý den dalo 80 ran!
Do skupiny
jsme dostali Steina z konkurenčního klubu Klepp a abychom nebloudili,
tak nám velel Nils jako největší expert pro trať, protože ji postavil a
stará se o ni. Už po pár terčích se ukázalo, že Nils je pěkná severská
liška podšitá, když nás včera vyprovokoval ke střelbě na terčovnici ze
vzdálenosti asi 32 metrů, na dva šípy. Nevím, zda se mu jen nedařilo,
nebo nás nechal vyhrát, ale to, co předváděl dnes na trati se svým
„oldtimerem“ od Black Widow a duralovými šípy, tak to byl koncert. Po
zásluze mu patřilo v polovině třetí místo v IB a v naší skupině měl
nejlepší nástřel. Arni držel s jen o pět bodů horším nástřelem 1. místo v
LB. Terén obou okruhů, červeného a žlutého, si byl velmi podobný –
severská tundra, jen s tím rozdílem, že dopoledne na červeném okruhu
jsme měli víc příležitostí střílet jak do kopce, tak i z kopce, dokonce
jsme se vyšplhali i kousek na skalnatý spodek místní hory (138m n. m.).
Jak se Nils nechal slyšet, má v plánu natáhnout příští rok okruh až na
skalnaté úbočí pod samotný vrchol. No to bude drahé na šípy… Žlutý okruh
ležel níž pod kopcem a byla to rovinatá březová tundra – kmínky stromů
hustě vedle sebe, takže jediný průchod poskytovali vysekané cestičky v
podrostu alespoň trochu zaručující, že nezapadnete po kotníky do zrádné
rašeliny, bahna či podmáčené trávy. Jen na závětrných místech pod
skalkami se pokoušelo pár borovic zmohutnět dřív, než je vyvrátí z
kořenů nějaká ta zimní bouře z Atlantiku.
Odpoledne jsme
dostříleli v půl páté s tím, že první čtyři ve všech kategoriích s více
střelci a první dva v ostatních, budou střílet asi od půl sedmé finále v
přístavu Røsoken…
Vůbec všechno je tady Røsok – Nils, jeho syn
Svein, dcera Lisbet, usedlosti v okolí jsou Røsok, přístav je Røsok(en),
záliv Røsokbukta, ostrůvek Røsokvika… (jen gůglmapy to píší Røsåk).
V
přístavu se sešly dokonce i diváci a nebyli to jen vyřazení střelci.
Místní komunita asi nemá příliš často nějaké podobné povyražení. Hlavní
organizátor Nils už běhal s kladivem a barevnými kolíky a zatloukal mety
pro finále na čtyři terče – dvě černé vdovy v nadživotní velikosti,
kojot, sova a ve vzduchu visící obří treska, pojízdný to terč, ale pro
finále byla smutně nepohyblivá.
Systém byl opět dle WA, stříleli
vlastně semifinálové dvojice proti sobě – první proti čtvrtému a druhý
proti třetímu. Poražení stříleli v souboji o třetí místo na stejné čtyři
terče, vítězové si dali ve finále terče tři plus lachtana na skalním
útesu nad mořem.
Arni šel do souboje semifinálových dvojic z prvního
místa a postoupil dál do finále s nejlepším nástřelem ze všech - 39
bodů. Soupeřem mu byl, jak překvapivé, jeho kamarád a náš hostitel Svein
Endre.
Souboj o třetí místo mezi Steinem a Ovem mělo zajímavé a
napínavé vyvrcholení na posledním terči – tresce – kdy došlo i na
milimetrové měřítko, ale stejně to bylo nerozhodně. Nakonec, při
opakované ráně bohužel Stein obří tresku přestřelil a bylo rozhodnuto.
Arni
ve finále po třech terčích držel „nepatrný“ náskok dvou bodů a celý dav
se spolu se střelci přemístil na kamenný vlnolam u vjezdu do přístavu,
kde se na druhé straně „vzpínal“ k nebi lachtan v životní velikosti.
Každá finálová dvojice si vystřelila po šípu a Nils s Lisbet na druhé
straně vše zkontrolovali a zapsali křídou na tabuli, aby střelci i
diváci o necelých třicet metrů dál viděli, jak to celé dopadlo. Pro
některé střelce (spíše střelkyně) to asi už bylo vyčerpávající a tak
poslední šíp odevzdali moři. Arni se Sveinem šli střílet až jako
poslední, ve třičtvrtě na devět (!!!) se skoro hodinovou pauzou od svého
posledního výstřelu a bylo to znát. Oba svorně střelili na těch 29
metrů po pětce těsně vedle sebe a byli rádi, že taky nekoupali šípy.
Náskok dvou bodů tedy Arni udržel a zvítězil. Pak už následovali
gratulace a Svein poskytl rozhovor místní novinářce.
V prostorách
klubovny, dříve rybářského skladiště a lodní tesařské dílny, už bylo
nachystáno bohaté občerstvení – krabí klepeta, krevety, ale hlavně –
velrybí gulášek!!! To tedy byla dobrota! Mne osobně potěšilo, že i
Norové dělají z velrybího masa něco jako guláš, protože jsem ho v mládí
jídával doma, když táta nakoupil ve Vodičkově ulici v prodejně Frionor
(ano, to bylo za „socíku“…) kostku velrybího masa. Se svojí chuťovou
cestou do mládí jsem se svěřil i místním, Iris a Åshild, když se
vyptávali, jak mám chutná. Oni si prý také vzpomínají na mládí, protože
když viděli, jak se do přístavu vrací lodě, věděli, že dalšího půl roku
budou mít na talíři jen velrybu na sto způsobů…
Zatímco si
všichni cpali žaludky, na moři se „objevila“ nepřátelská loď a bylo
nutno odradit nájezdníky od vylodění a patřičně je ztrestat. Nejlépe se
to provádí zápalnými šípy, takto bezvadnou zábavou pro místní
lukostřeleckou omladinu, zastydlé puberťáky i skryté pyromany mezi
dospělými. Stali jsme se svědky velmi populární a asi tradiční zábavy,
či způsobu, jak se zbavit přebytečných šípů. Hořící silueta lodi ještě
dlouho svítila do pomalého podvečera…
Nedělní den byl vyhrazen
závodu na „vikingském“ okruhu. Byl to vlastně závod podobný našim
Lukohrátkám čili střelba na různé veselé terče z polyuretanu ve tvaru
mytických zvířat jako draků a hadů, vikingských bojovníků se štíty,
hradů, ale třeba i zlaté kachny. Ke všem se vázala vždy nějaká pověst,
ale to bylo už moc i na našeho spolustřelce Sveina a na mne jako
tlumočníka. Většinou se střílelo na větší než normální vzdálenost, max.
až 50 metrů. Střelba na takovou dálku byla trochu víc náročná pro vítr,
který v neděli foukal silnější než v sobotu. Nejvtipnější terč tvořili
tři bojovníci se štíty v různých vzdálenostech od střelecké mety.
Střelec si nachystal tři šípy, jeden mohl mít založený v luku, a sám
musel vhodit kovovou kuličku do krabice z průhledného plexiskla. Uvnitř
krabice byla klikatá dráha, kterou kulička musela projet, aby mohla dole
vypadnout a cinknout do zvonečku. Časově to prý mělo být 18 vteřin, ale
nám to přišlo delší. Každopádně to bylo lehce stresující, i když mi
Arni hlásil, že kuličce ještě zbývají dvě zatáčky a já střílel poslední
šíp. Opačně to bylo ještě napínavější, protože Arnimu vítr dvakrát
shodil první šíp z luku a tak ten poslední vystřelil se zvukem zvonku.
Tuto
sestavu místní zjevně dobře znají a tak byla výhoda na jejich straně.
My návštěvníci jsme proti nim neměli šanci, ale Arni se probojoval na
pěkné třetí místo. Z výsledků si pamatuji, že v LB mužů ho porazil Stein
a v ženách vyhrála Åshild, a to jen proto, že oba vítězové nám věnovali
svoje tajemné, hnědým papírem obalené a provázkem převázané balíčky. Na
náš dotaz, co je obsahem balíčku Åshild s potutelným úsměvem odpověděla
jen „Uzená velryba.“ Dodatečně posílám do Norska velké díky, protože s
Arnim jsme se shodli, že takovou pochoutku (a ještě k tomu místní –
vyrobeno na ostrově) jsme oba ještě nejedli. Vyšlo nám to na dva
vydatné, chutné a stylově norské obědy.
Večer, když Svein
zpacifikoval svoje dvě mladší děti, jsme se u něj sešli nad lahvinkou
vína a pivem. Oba, Svein a Arni se tak rozpovídali, že mi ani tři piva
nestačili a brzy jsem byl na dně se svojí slovní zásobou anglických
lukostřeleckých slovíček. Do toho jsme trochu zamíchali ruštinu, když
jsme Taťánu přesvědčovali, že jim v azbuce chybí mezi „bukvami“ G a CH
ještě písmeno H.
V pondělí ráno už nebylo na ostrově nikde
poznat, že se tu konal nějaký závod, transparenty přes cestu i u cesty
zmizeli. My jsme se poděkovali paní domácí lahvinkou becherovky za
ubytování a vyrazili do přístavu. Trajektem jsme se pak přemístili na
další, jiné ostrovy a po mostech a tunely dál prohlédnout si skanzen
lidové architektury v Molde, „vystřelit“ si z kanónu v pevnosti Ergan v
Budu, za přílivu přenocovat na pláži u Hustadu, zmoknout ve vichřici na
Atlantské silnici cestou do Kristiansundu, zvrátit si krky při
prohlížení kilometrových žulových stěn nad námi v dolině Romsdal,
prokličkovat serpentinami Trolího žebříku (Trollstigen), shora se
pokochat pohledem na námořní kolosy v Geirangerfjordu a pak ho také
projet vyhlídkovou lodí. Prostě a jednoduše klasická autoturistika.
Jak by řekli Norové: „Snipp, Snapp, Snute. Så er eventyret ute“ což si znalci severských jazyků jistě snadno přeloží.
A pro ty ostatní - je to něco jako „Zazvonil zvonec a pohádky je konec“.
PS.
Myslím si, že návštěva Mistra Evropy zanechala v místních lukostřelcích
pozitivní ohlas, zejména poté, co jejich klub dostal darem Arniho luk
ozdobený norskou národní trikolórou… 
PPS. Abych nemusel odpovídat na všetečné otázky, tak rovnou prozradím, že těch norských kešek bylo 31… 
Fotky zde:
https://picasaweb.google.com/103931666564400379841/20130706_HarYaNORSKO
a ještě zde:
https://plus.google.com/photos/107014960454281655774/albums/5898974237835072673?banner=pwa